ZKUŠENOSTI Z PŘEDCHOZÍCH PŘECHODŮ BAJKALU
Zkušenosti ruského účastníka přechodu Bajkalu
(volně přeložil Michal Gajdorus)
Vyšli jsme brzy ráno ještě za tmy, přibližně v 5:30. Prvních 10 km jsme ušli poměrně svižně, byli jsme ještě odpočatí a nebolely nás nohy. Nicméně poté každou další hodinu klesala průměrná rychlost skupiny z 5 km/h na 4 km/h a poté na 3 km/h. Jde se jen po rovině, takže si nejde oddechnout, tak jako při přechodu hor, a proto v určitou chvíli začnou být nohy velmi unavené a bolet. Aby svaly nebolely, je třeba jíst něco sladkého, cukr totiž pomáhá rozpouštět kyselinu mléčnou. Kádéčka jsem táhl zbytečně, pokud bych to věděl předem, vzal bych si jen tři snickersky, abych nenosil zbytečnou zátěž, čaje v termosce bych vzal také méně. Jednoduše jsem předpokládal, že tak jako minule pohostím kamarády. Opakovaně se mi osvědčil dvoulitrový hydratační vak, nalil jsem do něho "Kuki", schoval jsem ho do kapsy pod bundu a hadičku jsem provlékl kolem krku. Je to pohodlné, jdeš a piješ teplou vodu přímo za pochodu nebo na krátkých zastávkách. Je důležité zachovat rovnováhu tekutin a minerálů. Celkově jsem netrpěl žízní tak jako poprvé, kdy jsem na druhém břehu pil ledovou vodu z puklin. Také protiskluzové gumové návleky na boty nebudu už nikdy používat, neboť mi neustále padaly z bot a jejich hroty mi tak "masírovaly" chodidla a po několika hodinách chůze to začalo být bolestivé. Na čerstvě navátém sněhu protiskluzové návleky způsobují ztrátu kontaktu s ledem, takže jsem pořád padal a musel jít velmi opatrně. A jako naschvál jsme přecházeli rozsáhlá prostranství zasypaná navátým sněhem. Pokud bych ještě někdy šel na přechod Bajkalu, tak si vezmu mačky, tak jako jsem to udělal poprvé.
Na pochod jsem si oblékl starou ošuntělou turistickou bundu, která jak se ukázalo "dýchá" mnohem lépe než ta stejná, ale nová. Počasí se vydařilo, bylo teplo, za takových podmínek tlustá flíska pod bundou vytváří "saunu" a proto jsem si jí sundal a dal do batohu. Pochod jsem tak absolvoval jen v bundě a tenké flísce na holém těle, což bylo velmi příjemné, prostě v suchu a v pohodě. Batoh jsem si vzal pro všechny případy objemnější, vyzkoušený na mnoha pochodech "Frontir - 85" od firmy Splav. Ukázal se pohodlnějším než šedesátilitrový, který jsem si bral minulý rok. I když se ukázalo, že bych se obešel s daleko menším.
Musím zopakovat, že počasí se vydařilo. Také bajkalský vítr byl teplý. Dokonce jsem chvíli šel i bez rukavic a přímo na větru jsem si sušil ruce mokré od sněhu. Nicméně si dejte pozor, protože jak člověk zastaví, tak se teplý vítr stane ledovým a ruce začnou tuhnout.
Ze začátku jsme šli rychle, takže nebyla šance fotit a na krajinu zimního Bajkalu jsem už byl zvyklý, je to nekonečná ledová placka, částečně zasněžená, místy valy závějí a ledové hroty. Nejhorší je jít přes pole drobné ledové tříště, trčící jako malé ledové hřebínky. Mimochodem při monotónní rychlé chůzi po rovném povrchu pomáhá zpěv písní. Kozáci hlasitě zpívali pravoslavné modlitby a tak i já jsem si pod vousy tiše prozpěvoval. Poslední třetina cesty byla celá pokryta sněhem, takže se nedalo pochodovat, ale jen opatrně jít.
Na trhliny jsem po cestě nenarazil, ale dva kozáci z předního oddílu si v nějaké namočili nohy. Jedno děvče si něco udělalo s kolenem a nějakou dobu jí vezli na saních. Jiné excesy se nevyskytly.
Jako obvykle se při takovémto přechodu seznámíš a novými zajímavými lidmi. Tentokrát jsem besedoval s představitelem krymského kozáctva v hodnosti jesaula (poznámka překladatele - zhruba odpovídá hodnosti kapitána) společenství "Stanice Donská" Alexandrem Ivanovem, který speciálně přiletěl z Jalty a akce se zúčastnil již potřetí (poprvé v roce 2014).
K burjatskému břehu jsme se začali přibližovat někdy kolem šestnácté hodiny a zbývalo 15 km. Slunce bylo ještě hodně vysoko a tak jsme doufali, že se tam dostaneme ještě za světla. Patnáct kilometrů je sice krátká vzdálenost, ale ukázalo se, že navzdory značnému vypětí sil se rychlost snížila na 3 km/h. Poslední kilometry ke břehu jsou pekelné - bolí nohy, celková únava je strašná a zdá se, že blízké ohně se vůbec nepřibližují. Dojít za světla se nepodařilo, poslední dva kilometry jsme šli ve tmě. Na břeh jsem se dostal někdy kolem 20. hodiny a o něco později došli i ostatní. Délka přechodu byla přibližně 52 km.
